Můj příběh

Jsem vášnivá řidička. Pomáhám ostatním ženám, aby se řízení nestalo jejich noční můrou, ale oázou psychického klidu a stalo se symbolem soběstačnosti.

Svými získanými zkušenostmi jsem dospěla do fáze, kdy už se nebojím sama řídit. Nemusím se na nikoho spoléhat. Nemusím být na nikom závislá. Nemusím nikoho obtěžovat svými obavami.

VĚŘÍM TOTIŽ SAMA SOBĚ A SVÉ INTUICI.

Různé záležitosti a situace týkajících se auta, už mě nevyvádějí z míry (jako to bylo dříve), protože už vím, co dělat a kam se obrátit. A řízení do zahraničí??? Už v tom nevidím překážku (má nejdelší cesta byla do Francie, samozřejmě jsme se s manželem cca po třech hodinách střídali).

Prošla jsem si Školou smyku a každoročním školením řidičů v zaměstnání. V současné době jsem na rodičovské dovolené a jestli můžu být upřímná, tak si to bez auta na vesnici, se dvěma malými dětmi, vůbec nedokážu představit.

Užívám si řízení plnými doušky, zároveň při tom relaxuji (někdo si čistí myšlenky běháním, já řízením) a ráda jezdím na nová místa. Dává mi to pocit svobody, soběstačnosti a také obrovské zodpovědnosti za sebe samou i za ostatní, které vozím (nejčastěji mé malé poklady).

Než jsem ale k výše uvedenému dospěla, proteklo hodně vody v potoce. 🙂

Hned v 18 letech jsem si na malém městě (kde jsem bydlela) udělala řidičák. Byla jsem šťastná, že jsem to dokázala, že už jsem dospělá a myslela jsem si, jak bude řízení jednoduché…

Ze začátku jsem vždycky s někým musela řídit. Potřebovala jsem, aby mi ten dotyčný říkal, kdy a co mám zařadit, jak zaparkovat, že je tady přednost zprava atd. (a to pro můj klid duše, ale zřejmě i pro klid duše osoby vedle mě 🙂).

Tak snadno jsem si na to zvykla, že jsem nedokázala řídit sama.

Navíc po zážitku s dvakrát nabouraným zadním nárazníkem u rodinné Škody 120 (…to jsem jela s kamarádkou z noční brigády a zřejmě mi to už moc nemyslelo), jsem už nechtěla nikdy v životě couvat. Ale jezdit jen dopředu to jaksi nejde. 🙂

Měla jsem strach jezdit delší trasy. Navíc někam, kde to neznám. A sama? Tak to už jsem nedávala vůbec. Prostě jsem si v ničem nevěřila, sebevědomí na bodě mrazu. Představa vyjížďky do většího městského provozu, mi nedělala dobře a cítila jsem, jak se mi svírá strachem nejen žaludek. 🙂

V té době pro mě „obrovská“ Praha nepřicházela v úvahu.

Představila jsem si dlouhé kolony, neustálé rozjíždění na křižovatkách, a i do kopce. Spojka, zařazení jedničky, přidat plyn, ubrat plyn, POZOR na auto přede mnou, následně brzda, a to pořád dokola. K tomu samozřejmě patří “chcípnutí” auta při těchto neustálých rozjezdech a troubení nedočkavých řidičů, aby se to auto před nimi konečně rozjelo.

Když už jsem řídit musela, tak prostě někdo musel sedět na sedadle vedle mě. Později už mi bylo jedno, jestli je to řidič nebo ne. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Další oči dokážou přece lépe upozornit na nějakou blížící se nebezpečnou situaci.

V případě, že jsem náhodou “nesehnala” nějakého spolujezdce a musela být odkázaná sama na sebe, přepadaly mě myšlenky typu: ”Zvládnu to vůbec sama? Co když někde nabourám nebo někdo do mě? Co když nedám přednost na křižovatce? Co když někoho srazím? Co když to neubrzdím? Co když mi auto „chcípne“ a nepůjde nastartovat a já zůstanu uprostřed křižovatky?“ Všechny tyto myšlenky byly tak akorát případy do černé kroniky.

PO NĚKOLIKA LETECH PŘIŠEL ZLOM (KONEČNĚ 🙂).

Pořídila jsem si svoje vlastní auto. Ve skrytu duše jsem si řekla, že už konečně musím začít řídit sama, že se mnou nebude stále dokola nikdo jezdit! Navíc už jsem nechtěla nikoho obtěžovat svým strachem a pocitem, že to sama nezvládnu…

Své permanentní obavy jsem nakonec překonala a vykročila pravou nohou na plynu 🙂 vpřed a začala řídit sama. „Zuzko, když to zvládají ostatní, tak TY přece taky!“, řekla jsem si. Ve velké míře mi pomohlo i odhodlání jezdit autem do práce, kterou jsem měla v centru Prahy.

No řekněte, není to VÝZVA??? Dokázala jsem překonat svoje obavy a strach. Od té doby řídím skoro denně a nad strachem z řízení už nepřemýšlím. Beru to jako samozřejmost, a to hlavní a podstatné je, že jsem si řízení zamilovala.

Prošla jsem si nepříjemnými situacemi, ve kterých jsem si nevěděla rady a musela je vyřešit. Ale vždycky jsem to zvládla, nic jiného mi prostě v té chvíli nezbylo.

Pokud se v mém příběhu vidíte nebo máte něco podobného s řízením za sebou, nebo se chcete dozvědět třeba jen něco nového, ráda Vám svými zkušenostmi a tipy pomohu, abyste se v autě cítily tak jistě jako na „podpatcích“, psychicky v pohodě a samozřejmě soběstačně.

A to vše bez neustálých mužských narážek. 🙂